Pohádka o chrochňátku

O tom, proč se hospoda v Hoslovicích jmenuje

U Starýho kance

To jednou v květnu bylo takové horko, že se v Jihočeských rybnících skoro ani dýchat nedalo. A tak se kapr Jakub rozhodl, že se podívá někam blíž k Šumavě a osvěží se v Šumavských potůčcích. Vydal se po zlatonosné Otavě a ve Strakonicích pod starobylým hradem odbočil proti proudu Volyňky. V šumění stromů se mu tak zalíbilo, že se začal proplétat do lesů po levé straně Volyňky potokem zvaným Peklov. V hluboké tůňce strávil noc a brzy ráno sotva první ranní paprsky slunce olízly koruny stromů se vydal dál proti proudu. Svěží a lahodná voda ho zlákala až do hoslovického potoka. Všude bylo ticho, jen srnky se pásly na palouku. Najednou Jakub slyší hlučné srkání vody. Rozhlédne se a u brodu vidí maličkého čuníka jak si koupe nožičky v potoce a polyká chladnou vodu až se kolem rozléhá. „Kdo jsi?“ zeptal se kapr čuníka. „Já jsem chrochňátko a jsem tu doma. Kdo jsi ty? Tebe jsem tu ještě nevidělo.“

„Já jsem kapr Jakub z Jižních Čech.“

„A já jsem chrochňátko z hospody U Starýho kance. Starý kanec byl můj praprastrýc a bydlel tady ve sluji ještě dřív než sem přišli Hoslovičtí. Jestli chceš, budu Ti o tom vyprávět.“

Jak by Jakub nechtěl. Už se moc těšil, že jednou nebude vyprávět on, ale někdo jiný.

V dobách, kdy na celé Hoslovické hůře byl bukojedlový les a nebylo ještě ani cest ani polí ani luk, bydlel pod vrcholem kopce ve sluji starý kanec. Ráno vždy posnídal bukvic, obešel své malé království a pak si jen hověl pod bukem. Za soumraku znovu pojedl bukvic a ponrav a zalezl do své sluje. Dny plynuly a jeden se podobal druhému jako vejce vejci. Až jednou se do klidného odpoledne zařízl zvláštní zvuk. Neslo se to z dálky a nepodobalo se to ničemu, co starý kanec v životě slyšel. Byla to dřevorubecká písnička provázená svištivým zvukem pily, která se zařezávala do stromu. Řízy, řízy. Na hoslovické hůře pomalu a lopotně vznikala první paseka, na pasece políčko a malá chaloupka. Přišli lidé. Klid starýho kance byl ten tam. A co teprv, když se z chaloupky začaly ozývat dětské hlásky, to už se vůbec nedalo vydržet. Ta drobotina vstávala ještě před kuropěním a dřevorubec sedával před chaloupkou ještě po soumraku. Kde byly dlouhé obhlídky celého kopce a klidné dlouhé večeře. Člověk, totiž chci říci kanec, aby si pořád dával pozor, na koho v lese narazí. Starý kanec začal být pěkně mrzutý a všechna zvířátka mu šla raději z cesty.

Pak si jednou můj praprastrýc nedal pozor a dřevorubec ho uviděl. Večer bylo před chaloupkou kázání. „Na kopci žije starý kanec velký div ne jako stodola, kdyby vás, děti, načapal samotné, mohlo by to s vámi zle dopadnout!“ Varoval děti dřevorubec a máma se hned křižovala na zahnání všeho zlého. Děti se od té doby držely kolem chaloupky, ale starý kanec najednou zjistil, že mu jejich tenké hlásky chybí. A pak přišla dlouhá a těžká zima. Sněhu nenapadlo jen po kolena jako jindy, ale dospělému muži po ramena. Dřevorubec nemohl do města prodávat dřevěné uhlí a ta trocha mouky z chudého políčka už dávno došla. Do chaloupky se nastěhoval pláč. Starý kanec se napřed tvářil, že to neslyší, ale když uslyšel, že pláče nejenom Vojta a Toník, ale i Anička, nad kterou se muselo usmát i srdce starýho mrzutýho kance, už to nevydržel. Došel až k chaloupce a pak šel od chaloupky přímo ke své skrýši bukvic. Dřevorubec ráno na ty stopy kouká a celý uzoufaný si říká: To nám ještě chybělo! Obchází tu starý kanec. Ale když se stopy opakovaly druhý i třetí den a kanec už si myslel, že to snad dřevorubec vůbec nepochopí, dodal si táta od dětí odvahy a vykročil po stopách. Jaké bylo jeho překvapení, když na konci stop našel odhrabaný sníh a pod ním: Bukvice. Honem shodil kabát a nabral co unesl. Máma je doma pomlela a upekla placek. Nebylo to nic moc, ale bříška dětí zůstala plná až do chvíle, kdy sníh přece trochu slehl a táta dojel prodat dřevěné uhlí do Volyně. Vesnička se postupně rozrostla, dřevorubec postavil hospodu a na paměť záchrany v té velké zimě se jí dodnes říká U Starýho kance.