Babička vyprávěla dětem pohádky o rusalkách. "Babi, jsou také v našem rybníce?" ptá se vnučka. „Jsou, má děvečko, jsou a proto se tam večer nikdo neodváží, neboť rusalky svým líbezným zpěvem a tancem každého omámí, že musí za nimi do jejich vodní říše a lidské oko již ho neuzří!" „A co s ním udělají?" "Když je to chasník, utancují ho, až padne a je po něm; je-li to dívka, musí jim posluhovat, a kdyby neposlechla jen jednou, pro­mění ji v němou rybu. Ta plave kolem břehu, aby uviděla někoho z přátelstva, ale nemůže jim povědět, jak by ji vysvobodili. Trápí se, že neposlechla doma a večer šla k rybníku, trápí se, že pro ne­poslušnost ji rusalky zaklely v němou rybu. A nevím, dítě, nevím, dojde-li kdy vysvobození!"

"Babi, já bych je chtěla vidět!" zašeptala dívka.

"Panenka Maria tě chraň, má děvečko zlatá, už by ses nikdy nevrátila domů, kdyby tě zahlédly ty spanilé, ale zlé rusalky."

"A proč jsou zlé?"

"Byly to prý dívky a měly před svatbou. Ale ženich je nechal a ony se samy utopily, že je na světě již nic netěšilo. Proto se mstí lidem, hlavně chasníkům!" Děvče se zamyslilo a v té její hlavince divné myšlenky se honily.

 

Minulo několik dní. Kudy chodila, tudy myslila dívka na rusalky. "Což mi udělají, když se na ně jen jednou podívám?" myslila si. "Jen jednou! Vylezu na vrbu, ta je hustá a neuvidí mne."

Neřekla nikomu ani slůvka a vykradla se večer z chaloupky. Byla tichá noc, země oddychovala z prvního spánku, měsíc tak jasně svítil, že rozeznala každou větvičku. Připlížila se k vrbě, a když se nikde nic nehnulo, vylezla nahoru do hustých větví.

Čekala. Srdíčko jí bilo úzkostí, aby jí nezahlédly, ale sama aby je aspoň trošičku spatřila.

Bláhová! Což rusalky nepoznají, že se lidské oko na ně dívá? Z dálky ozval se ponocný, vytruboval půlnoc. Voda se zavlnila a z ní vystouplo dvanáct spanilých rusalek. Měly zelenavé šaty, dlouhé závoje a podivno: všecko bylo na nich suché! Chytily se za ruce, počaly zpívat a tančit.

Dívka na vrbě přestala se báti, zapomněla na matku, na babičku, na vše na světě a jen upírala oči na báječné bytosti. Ach, ty uměly tančit! Jako by se jen vznášely a ty jejich písně tak líbezně zněly!

Hned by šla s nimi tančit a zpívat!

Když na východě bledly hvězdy a první červánek se objevil, dotančily rusalky k tůni. Utrhly proutek, šlehly na vodu, ta se rozstoupila, rusalky zmizely a voda se zavřela.

Dívka slezla s vrby a jako bez vůle utrhla proutek, šlehla do vody, ta se rozstoupila a dívka kráčí dál, dál, až spatří zámek rusalek. Několik rybek vráží do ní, jako by ji varovaly, aby dál nešla a vtom ji chytne někdo za ruku. "Co tu chceš, lidské stvoření?"

"Já ... já ... nezlobte se, babička povídala ... "

"Pojd'!" trhla ji rukou a vedla ke královně rusalek. "To dítě sem vniklo!" žalovala. "Mám je změnit v rybu?"

"Počkej! Jak jsi se dostala sem?" ptá se děvčete.

"Babička mi vyprávěla o vás, jak jste spanilé a hodné a ... a já vás chtěla jen jednou uvidět. Já už to víckrát neudělám!" slibovala dívka.

„Čí jsi ?“ ptá se královna.

"Z té první chaloupky ve vsi; tatínek nám umřel, maminka podělkuje a babi vypravuje pohádky."

Královna se usmála. "Utrhni jí leknín, vyveď ji a ty,“ obrátila se přísně k děvčeti, "ať nikdy neřekneš, kdes byla a co jsi viděla, nebo sem musíš proti své vůli přijít a budeš nám sloužit! Slibuješ?"

"Ano, ano, ani slůvka!" koktalo děvče. Rusalka ji vyvedla a vtiskla do ruky leknín.

Již svítilo jasně slunce a pod vrbou probouzí se dívka. Rozhlíží se kolem sebe a neví, jak sem přišla. Vzpomíná, vzpomíná, zdá se jí vše snem ... tu pohlédne ... drží v ruce květ leknínu, ale ne bílý. Květ září jako slunce a tolik se leskne!

Vzchopila se a běží domů.

"Kdes byla?" zlobí se babička. "Matka nespala celou noc a hledá tě dosud!"

"Já jsem .. "již chtěla pověděti, kde byla, tu si vzpomněla na slib a poprve v životě zalhala: "Já jsem byla na stráni a usnula jsem ... a teprve sluníčko mě vzbudilo!"

"Běž do vsi za maminkou, ať má po starosti o tebe!" nařizovala babička.

Děvče odběhlo jako vítr. Od té noci bylo děvče jako vyměněno; přestalo si hráti s ostat­ními dětmi, vysedávalo po koutečkách a vzpomínalo na rusalky a jejich zpěv a tanec. Dlouho se neodvážilo k tůni, kde spatřilo rusalky. A když jednou si dodala odvahy a tam zašla, zdálo se jí, že vidí pod vodou černé oči, jak na ni přísně hledí. S leknínem se arciť nikomu nepochlubila.

Plynula léta. Z děvčete byla nevěsta, mladík z přespolní vsi uchá­zel se o ni. Svolila. "Ale tenhle květ smím si vzíti s sebou a nevyhodíš mi jej, viď, je to pro mě památka!"

"Okaž?" diví se mladík. "Kdo ti dal ten pěkný zlatý květ? Je z ryzího zlata?"

"Zlata? Já nevím, nikdy jsem si ani nepomyslila, že by byl zlatý a tobě prvnímu jej ukazuju!"

"V neděli se zeptáme v městě!" řekl ženich a leknín pořád prohlíží.

To bylo radosti, když se v neděli vrátili z kostela! Zlatník nabízel jim hromadu peněz, neboť sám nikdy neviděl tak uměle pracovaný skvost; ale nevěsta nechtěla ani slyšet, že by se měla rozloučiti se svou milou upomínkou. Teď nepotřebují peněz, ženich má pěkný sta teček, a když se oba přičiní, nouzi míti nebudou!

Až do své smrti měla zlatý květ leknínu schovaný na dně truhlice a každé neděle odpoledne, když byla sama doma, dívala se naň a vzpomínala na rusalky. "Nejsou všecky zlé, jak babička říkala!" šeptala si.

Když jako stařenka zemřela, hledala její vnučka ten pěkný květ, ale nikde po něm ani potuchy, ač přeházeli všecko. Kam se poděl, nevíte?