Dračí vejce
O dracích v Pošumaví moc zpráv nemáme. Staré báje o nich mlčí. Snad že jsou draci příliš velcí pro kopcovitou krajinu šumavského podhůří. Nebo o nich lidé radši moc nemluvili, protože se báli obrů. Jedna dračice si kdysi usmyslela, že se v kraji zabydlí. Dělala si smělé plány. Taková dračice nemusí mít k obědu zrovna princeznu, klidně se spokojí i s méně urozenou potravou a mezi námi, když je vyhládlá, nepohrdne ani hovězím nebo vepřovým a jako předkrm si dá oheň a kamení. Jak je známo, draci milují bohatství a dračice dvojnásob. Šperky, zlato, blýskavé drahokamy. U takových zlatonosných řek a říček jako je Otava a Volyňka by mělo být mezi lidmi dost bohatství. Ledacos by se tu dalo posbírat bez velkého rizika. Takový klidný kraj. A klid, to bylo právě to, co dračice nejvíc potřebovala. Nastal důležitý okamžik v jejím životě, chystala se totiž snést vejce.
Dračice si k tomu vybrala jeskyni u Strašína, protože je dost prostorná a má zajímavé okolí. Obzvlášť se jí líbily obchodní stezky, které vedly nedaleko. Stačí vybafnout na kupeckou karavanu a rodinný poklad se rozrůstá a dobře vykrmená svačinka je jako bonus. To se ale přepočítala. Hned na dohled od strašínské jeskyně je kopec zvaný Sedlo a tam, jak je všeobecně známo, žili obři. Ať už obři byli, jací byli – a dávní obyvatelé Šumavy by mohli vyprávět, jaké to bylo, když se začali hádat – přece jenom měli smysl pro pořádek. Měli rádi průsmyky pod kontrolou. Sami se občas poškorpili a pak to lítalo, ale to bylo mezi nimi. A jak tak stáli na hřebenech, dohlíželi na obě strany, aby ta lidská cháska nedělala nezdobu. A teď do toho taková loupeživá dračice, která číhá ze zálohy. To nám ještě scházelo, jako bychom neměli svých starostí dost, zlobili se obři a rozhodli se, že té dračice se musejí zbavit. Začali výhružkami, anonymními i adresnými, ale dračice měla pro strach uděláno. Moc dobře věděla, kdo za tím stojí a říkala si, co vy my můžete? Do jeskyně za mnou nevlezete, protože jste moc velcí, a když se přiblížíte, spustím oheň a na ten je i obr krátký. Obři zkoušeli ledacos, jak dračici znechutit, ale ta se jen pošklebovala. Jak ji dokonale otrávit, aby se odstěhovala, povídal jeden obr, takový ten menší. Otrávit, to je ten správný nápad, povídá druhý a hned se rozhlíží do dálky k Dunaji, kde zase bude vidět nějaká kupecká karavana. Pár dní pozorovali cestu. Kodrcala se tam blátem družina až odkudsi z jihu, vůz naložený zbožím, který měl každou chvíli něco polámaného, jednou kolo, pak zase oj nebo plachtu. Kupec, dnes bychom řekli kupec benátský, ale ony Benátky v dnešní podobě tehdy ještě nestály, byl zvyklý na jinačí teploty a počasí. Halil se do jakési hrubé pláštěnky a nadával několika jazyky. Ten je ale otrávený, zaradovali se obři, to nám ani nedá moc práce. Ale nic nesmíme nechat náhodě. Aby byl otrávený dokonale, naházeli mu přes cestu ještě pár kmenů, aby nemohl pokračovat rovnou na Sušici a musel uhnout na Strašín kolem dračího brlohu.
Když dračice polkla otrávené sousto, začala dávit. Bylo jí neuvěřitelně zle. Konečně otrávenou potravu vyvrhla, ale to již ubožákovi nebylo nic platné. Z toho plyne poučení, že otrávený člověk může otrávit spoustu dalších bytostí, ale sám z toho nic nemá. Ani dračici se příliš neulevilo a tak se stalo, že předčasně snesla své drahocenné dračí vejce. A když obři do toho ještě začali dupat, povolily jí nervy, sebrala do rance vejce a nejcennější věci ze svého pokladu, vyfoukla kouř a oheň, sebrala zbytek sil a zamávala blanitými křídly, že se spasí útěkem. Moc jí to nešlo, byla vysílená a navíc ranec byl velice těžký, a jak ho držela v hubě, tak se pomalu začal propalovat. Když se blížila k Hoslovické hůře, bylo jasné, že se jí ranec každou chvíli rozsype. Levou zadní zakormidlovala dolů k potoku, aby uhasila látku a zachránila, co se dá. Vejce ještě bylo celé. Ale bylo jasné, že s ním daleko neuletí. Zoufalá matka se vydala vzhůru do stráně, skalní rozsedlinu vystlala šperky a drahokamy, na ně položila vejce a na ně nahrabala suché listí. Já se vrátím, zašeptala. Zahřmělo. Obři jsou mi v patách, zpanikařila. Nestačila ani říct sbohem a odletěla směrem k východu. Od té doby ji nikdo nespatřil.
Přešla léta, zmizeli i obři, pod hůrou vyrostla hezká vesnička, u potoka krásný mlýn a dračí vejce dál leží i s pokladem někde ve skalní rozsedlině.
Říká se, že prý na zámku v Němčicích se kdysi panstvo zabývalo alchymií a hledáním kamene mudrců. Scházeli se tam vědychtiví páni z celého okolí a někdo tehdy zmínil i nejasnou historku o dračím vejci. Když byla konstelace hvězd příhodná, vydalo se panstvo k Hoslovicím. Co našli, nikdo neví, ale prý byla společnost velice rozjařená. Ze zámku se pak šířily zvěsti, že prý mají něco, s čím jednou ovládnou celý svět. Ale nestalo se nic, ticho po pěšině. Pokud se jim vůbec podařilo draka obživit, asi byl neduživý a brzy uhynul. Ale nikdo nic jistého neví. Taky se povídá, že prý to vůbec nebyli alchymisté z Němčic, ale Frantík ze mlejna a taky že to nebyl žádný drak, ale neduživé ptáče, které Frantíkovi uhynulo.
Ä tak je docela možné, že ve skalní rozsedlině někde u Hoslovic pořád leží dračí vejce i poklad a čeká na svou dračí matku, jestli se vrátí . Anebo čeká zrovna na vás. Co s ním uděláte, jestli ho najdete?
Přečtěte si pohádky:
Pohádka, kterou vyprávělo chrochňátko
Zpět na stránku pohádkového království
Pohádka, kterou vyprávělo chrochňátko